Nevyslyšená modlitba

Předně mám potřebu velmi výrazně zdůraznit, že základem mého přemýšlení a snahy to nějak smysluplně uchopit je po generace osvědčená víra v živého Boha, který slyší, mluví a jedná, a je s námi v každé chvíli a v každé situaci, kterou procházíme. 

Pro mě je to doslova krok do prázdna, bez důkazů, jen na základě rozhodnutí věřit Bohu, který mi říká a všemožně dokazuje, že mu záleží na celém mém životě. Mám celoživotní sérii zkušeností, že ten krok do prázdna nakonec skončil na pevné zemi, byť jsem občas hodně zavrávoral a občas si i namlel čumák. Ale ne proto, že by mi Bůh připravil past nebo se bavil na můj účet, ale proto, že v tom prázdnu to vypadalo jinak, než jsem si představoval.

Než budu pokračovat, chci vás povzbudit, abyste přemýšlení o svých vlastních zkušenostech s nevyslyšenými modlitbami vzal/a jako dítě, které přijde k mámě, s výčitkami a pláčem se jí vrhne na klín, křičí na ni, co všechno je špatně. Ale přitom se jí pevně drží a nakonec se schoulí do její náruče, která mu dá bezpečí a možnost svobodně vylévat svou zlost a frustraci, že ten život je těžký.

Když přemýšlím o svých vlastních nevyslyšených modlitbách, musím zpětně říct, že mě některé z nich pěkně štvou i po letech, ale zároveň že každá z nich znamenala kamínek do mozaiky tříbení mé víry i mého charakteru. Nejsem rád, že zvlášť modlitby za záchranu někoho, kdo umíral, nebo vztahu, který se rozpadal, Bůh nevyslyšel.

Ale zpětně vnímám, že díky tomu se staly některé cenné věci, které by se v dokonalých podmínkách nestaly. Ale popravdě, nevím, jak bych o tom přemýšlel, kdybych nezažíval množství modliteb, které Bůh vyslyšel mnohem víc, než jsem doufal.

K modlitbám, které Bůh nevyslyší, nebo aspoň ne dosud, mě napadá, že je to vlastně v pořádku. Že i to do našeho života patří. Nehážu mince do automatu na přání, ale prosím Boha, mého nejlepšího kamaráda, parťáka pro život, spasitele a pána, se kterým mám velmi osobní vztah. Prostě ho mám rád a vnímám, že On má rád mě. Moje prosby jsou vyjádřením mého vztahu. A jako každý jiný vztah je i tento plný dynamiky, svobody, touhy i zklamání.

Ano, i zklamání z nevyslyšené modlitby patří k našemu vztahu s Bohem. Jako ke každému vztahu, ve kterém se vše neděje podle našich přání, protože je to vztah dvou živých a svobodně uvažujících bytostí. Do našich proseb není možné aplikovat nějaký univerzální princip, protože se vždy modlí živý člověk, který má sám o sobě dynamický a mnohavrstevný život, a modlí se za život, který je stejně dynamický a mnohavrstevný, a modlí se k někomu, kde to má ještě dynamičtější a mnohavrstevnější rozměr, než máme my lidé.

Než to při své reflexi nevyslyšených modliteb uzavřete v neprospěch důvěry v živého Boha, zvažte, prosím, několik „pozorů“ (na co dát pozor):

1. Pozor na představy, jak má to vyslyšení modliteb vypadat. 

   Někdy skutečně Bůh naše modlitby nevyslyší, ale mnohokrát ano, jen jinak. A když je naše mysl uzamčena do představy, jak by to mělo vypadat, nevšimneme si toho. Je to jako kdybych čekal zprávu od kamaráda, ale kontroloval bych jen mobil, zatímco on by mi napsal dopis na papír a poslal ho poštou do schránky na mém domě. Ale tam bych se nikdy nekouknul, kdo by v dnešní době psal old-school dopisy, že? 
   

2. Pozor na výkladové zkratky důvodů, proč tě Bůh nevyslyšel.

   Jak snadné a zároveň devastující je zkratkovité hodnocení: „To je kvůli nějakému skrytému hříchu. Bůh vás zavrhl. Je to zkouška trpělivosti. Nemodlíte se podle Boží vůle. Jde vám jen o pozemské věci…“ No, možné to je, ale spíš je to jen výkladová zkratka, kterou s oblibou používají náboženští manipulátoři. Co prostě začít tím, že nevíme? Každý, kdo druhému snadno říká, proč se věci dějí, by si měl připomenout slova o zneužívání Božího jména. Víc než poznání důvodů, je vždy blízkost člověka, který nám dodá odvahu věřit, že nás Bůh neopouští, ať se děje cokoli.
   

3. Pozor na apatii a rezignaci, když vás Bůh nevyslyšel.
   O co nám vlastně jde? A jak moc nám o to jde? Pokud se to týká něčeho opravdu podstatného, nevyslyšení modlitby nemusí znamenat stopku, ale výzvu k věrnosti a houževnatosti. Zůstaneme té věci věrní, i kdyby nás Bůh nevyslyšel? Nebo to vzdáme a svedeme to alibisticky na Boha, který nás nevyslyšel?
   

4. Pozor na tvou tvrdohlavost a umíněnost.
   Mlčení je někdy Boží signál, abychom tudy nešli, nebo přinejmenším ne teď a ne tímto způsobem. Ale naše umíněnost, nebo přímo fanatismus, z nás dokážou udělat lidi, kteří se přetahují s Bohem o Boží dílo, ještě k tomu v Božím jménu. Jen si vzpomeňte na příběh Saula z Tarzu, pozdějšího apoštola Pavla. Bůh ho musel srazit na zem, aby se Saul probral a uvědomil si, že to není věrnost Bohu, co ho žene k vyvražďování křesťanů, ale jeho umíněnost, se kterou trval na svých výkladech a chápání Boží vůle. Jediným lékem je vědomě a s důvěrou dávat to, za co se modlíme, Bohu do rukou, a připouštět, že nevíme všechno.
   

5. Pozor na vyvyšování „jůtůbových“ zázraků. 

   Samozřejmě nemyslím jen na videa, kde někdo tak věřil, že se stal zázrak, ale i na svědectví druhých křesťanů o tom, jak je Bůh vyslyšel. Rozhodně, pokud vás tyto příběhy povzbuzují ve vašem zápase a dodávají vám odvahu, pak není nic lepšího než nechat se povzbudit. Jen dejte pozor na to, aby vám tyto příběhy nevystavěly představu, že se to tak má dít vždy a všude, tedy pokud se to zrovna vám neděje, pak s vámi musí být nutně něco v nepořádku. Ne, nemusí! Jen ta cesta, kterou Bůh vede vás, je jiná, než po které jdou ti vypravěči. A připusťte, že ne všechno, co se říká na „jůtůbu“, je pravda.

Je mi upřímně líto, pokud podstupujete zápas, ve kterém nevnímáte, že by Bůh vyslýchal vaše modlitby, zvlášť pokud jde o vaše blízké či o vaše zdraví. Prosím, ať to bude pokračovat jakkoli, riskněte to s Bohem a zkuste mu dát důvěru, že jeho láska k vám je něčím větším, než je celý váš pozemský život.

Autor: Mgr. Roman Toušek, kazatel Církve bratrské v Havířově