„Já jsem ta…“
V Janově evangeliu se na sedmi místech Ježíš představuje slovy „Já jsem…“. Vždy jde o přirovnání nebo podobenství. Ježíš tato slova říká Tomášovi, jednomu ze svých následovníků, o kterém je známo, že pochyboval.
Když Tomáš říká, že neví, kam Ježíš jde, nemyslí tím nějaký pochod, ale směr života. Dnes bychom řekli: Kam ve svém životě směřujeme? Kam vede náš život?
Každé rozhodnutí – kam se dát na školu, koho si vzít, do čeho investovat svůj čas, v koho nebo v co věřit, jak vychovávat děti – je hledání. Kam se vydat, abychom neudělali chybu? Některé chyby lze napravit, jiné už ne.
Řekne mu Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.
Já jsem cesta
Jednou jsem běžel závod v pražské Šárce. Skupina běžců přede mnou rychle zmizela. Když jsem doběhl do cíle a viděl své umístění, nechápal jsem. Několik z nich špatně odbočilo – minuli značení a seběhli z trati. Ve výsledcích měli zkratku DNF – nedokončili.
První myšlenka byla, že kdyby zabloudil ještě někdo, mohl bych být na stupních vítězů. Druhá byla lítost. Na závod se připravujeme, věnujeme mu půl soboty, zaplatíme startovné – a nakonec to takto dopadne. Když se něco takového stane při závodě, obvykle to tolik nebolí. Když se něco podobného stane v životě, špatný směr může být mnohem bolestivější.
Mnozí filozofové, učitelé, myslitelé a náboženští vůdci tvrdili, že znají správnou cestu a že ji dokážou ukázat. Nabízeli mapu pro život – učení, dobré skutky, mystické zážitky a další návody. Ježíš ale říká něco jiného. Neříká, že zná nějakou cestu. Říká, že on je ta cesta. Jinými slovy – zve nás na společnou cestu a k důvěře. Neslibuje, že cesta bude snadná. Slibuje, že půjde s námi.
Já jsem pravda
Stejně jako hledáme správnou cestu, hledáme i pravdivé odpovědi. Ne proto, že bychom chtěli filozofovat, ale proto, že potřebujeme vědět, o co se můžeme opřít. Pravda nám pomáhá rozhodovat se. Dává směr. Bylo mnoho lidí, kteří říkali, že našli pravdu. Ježíš ale říká: Já jsem pravda.
Samotné informace nestačí, i kdyby byly stoprocentně správné. Ve chvíli, kdy se spojí se zkušeností, mají úplně jinou váhu. Představme si, že máme jít na operaci a zjistíme, že chirurg ještě nikdy nikoho neoperoval. Má výborné známky, všechno zná z učebnic, ale reálně to nikdy nedělal. Asi bychom nebyli úplně klidní.
Když Ježíš říká, že je pravda, nemluví o teorii ani o správných poučkách. Nemá na mysli seznam odpovědí, které si nastudujeme. Mluví o vztahu. O osobní zkušenosti. Neříká: tamhle je pravda, běžte si ji přečíst. Říká: Já jsem pravda. Pravda, která může změnit život. To je něco jiného než mít správný názor. Něco jiného než přijmout určité dogma. Jde o pravdu, které důvěřujeme natolik, že na ní stavíme svá rozhodnutí i celý svůj život.
Já jsem život
Třetí přirovnání se týká života. Pro mnoho lidí znamená život to, že dýcháme a tělo nám funguje – že jsme biologicky naživu. Biologická smrt pak znamená konec těchto funkcí. Ale být biologicky naživu ještě neznamená skutečně žít – může to být jen přežívání. Mnozí si kladou otázku: proč vlastně žijeme?
Filozofové existencialismu se touto otázkou zabývali hodně vážně. Albert Camus tvrdil, že nejzásadnější otázkou je, jestli život stojí za to žít. Podle něj máme přijmout absurditu života a přesto pokračovat dál. Zajímavé je, že jeho těžké myšlenky nevznikaly v Osvětimi, Terezíně ani ve Stalinově Rusku – místech opravdového utrpení. Vznikaly v Paříži, mezi lidmi, kteří materiálně neměli nouzi. Camus možná zní pesimisticky, ale ukazuje, že pohodlí a úspěch nestačí, aby životu daly smysl.
Myslím, že člověk potřebuje hlavně potravu pro svou duši – a tu může dát jen Bůh, její Stvořitel. Poslechněme si slova G. Orwella:
Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi nepěkně vystřelil z vosy. Sála džem z mého talíře a já jsem ji rozkrojil vedví. Vůbec tomu nevěnovala pozornost. Sála dál a z odseknutého jícnu jí vytékal úzký pramének džemu. Strašnou věc, která se jí stala, pochopila až, když chtěla odletět. S moderním člověkem je to stejné. To, co mu bylo odňato, je jeho duše.
Když je duše nasycená, začínáme skutečně žít – a nasytit ji může jen její Stvořitel.
A. Schweitzer to shrnul jednoduše: šťastní budou jen ti, kdo hledají a nacházejí způsoby, jak sloužit druhým. Skutečný život začíná, když nežijeme jen pro sebe – nebo jen pro svou rodinu – ale pro druhé.
A co já s tím?
I když se snažíme žít pro druhé a hledáme cestu, pravdu a život, občas narazíme na své limity. Jsou chvíle, kdy naše nejlepší úmysly nestačí, kdy se věci komplikují, nebo kdy sami ztrácíme směr.
Zajímá vás, jak se Ježíš může stát živou součástí vašeho života – ne jen pojmem, informací nebo dogmatem? Právě tady se ukazuje jedna překážka, která nám v tom může bránit. Použiji slovo, které dnes možná zní zastarale nebo politicky nekorektně: hřích. Odděluje nás od Boha a brání plně zakusit jeho přítomnost a život. Každý z nás někdy udělal chybu, každý se někdy vzdálil od Boha. To je špatná zpráva. Dobrá zpráva je, že existuje cesta zpět.
Člověk se nestane křesťanem tím, že ví víc, ani tím, že hlouběji prožívá, ani tím, že se lépe chová. Stane se jím tak, že mu Ježíš odpustí. A tuhle možnost má opravdu každý. Není to žádný magický rituál jen pro „vyvolené“. A právě skrze tuto zkušenost se život stává víc než pouhým přežíváním – člověk začíná skutečně žít.