Jako malý chlapec byl svědkem toho, jak jeho otec týral jeho matku. „Když zavřu oči, stále cítím pach alkoholu a vidím strach v matčiných očích.“ Když slyšíte Desmonda Tutu mluvit o odpuštění, slyšíte člověka, který tím skutečně prošel. Nejsou to jen krásná slova, ale vychází z hluboké osobní zkušenosti. Desmond Tutu se stal prvním černošským biskupem anglikánské církve a v roce 1984 získal Nobelovu cenu míru za své úsilí v boji proti apartheidu (rasové diskriminaci) v Jižní Africe.

Tip: Pokud se vám titulky stále neukazují, nebo nevidíte v menu tyto možnosti, klikněte ještě na "CC" .

Násilí v rodině na něj hluboce zapůsobilo. Jako dítě neměl téměř žádnou možnost situaci změnit. „Když si na to vzpomenu, cítím, jak ve mně roste vztek, a mám chuť otci ublížit stejně, jako on ublížil mé drahé matce.“ Pro Desmonda Tutu je tedy boj o odpuštění velmi osobní. „Tak moc bych si přál s ním znovu promluvit — říct mu, jak moc mi ublížil, když týral mou matku. Současně bych mu ale také připomněl věci, které udělal dobře. A řekl bych mu, že jsem mu odpustil. Ne proto, že by to, co udělal, bylo správné, ale protože tím osvobozuji sám sebe od své minulosti.“

„Takto vnímám odpuštění: jako něco, co děláte především pro sebe. Ne proto, abyste pomohli druhému, ale abyste pomohli sami sobě. Jinak byste zůstali navždy uvězněni ve svém hněvu.“ Desmond Tutu vysvětluje, že není nutné svůj hněv či vztek jednoduše potlačovat. „Tyto emoce jsou součástí lidské přirozenosti. Neměli byste se nenávidět jen proto, že nedokážete odpustit druhým. Právě tato nenávist ukazuje, jak hluboká je vaše láska k tomu, komu bylo ublíženo.“

„Problém nastává tehdy, když v nenávisti uvízneme — ona nás ovládne. Stáváme se vězni vlastních pocitů a zůstáváme oběťmi, stále připoutanými k pachateli. Odpuštěním se vzdáváte práva na pomstu. Když jste byli zraněni nebo trpěli, máte právo oplatit druhému. Přesto tím, že odpustíte, se tohoto práva vzdáváte a místo toho získáváte svobodu.“

„To by samozřejmě bylo nejlepší. A to je obzvláště nešťastné pro pachatele. Vidím to takto: když někomu odpustíte, necháváte svítit světlo, ale dokud si ten člověk neroztáhne závěsy a toto odpuštění nepřijme, bude u něj pořád tma."

„Myslím si, že jako lidé si často nejsme schopni upřímně odpouštět. Vždy v nás zůstává část, která se s tím dál potýká. Některé věci je téměř nemožné odpustit – genocidu, diskriminaci, zneužívání, vraždu… Téměř nemožné. Ale věřím v Boha, který říká: ‚Odpouštím vám VŠECHNY vaše hříchy.‘ Dokonce i když Ježíš umírá na kříži, nabízí odpuštění vrahům vedle sebe. Bůh dává laťku vysoko. My můžeme odpustit, protože nám bylo odpuštěno. A spravedlnost je spravedlnost – stále je to těžké, ale s Bohem to už není nemožné.“

Kredit: Among others, The Guardian a fotografie od Brian Moody.