Dvojí slepota
Jedna z mých oblíbených her jsou takzvané „slepárny“ – ale přiznám se, že je raději jen organizuji, než abych se do nich sám pouštěl. Jednou se nám totiž stalo, že lidé se zavázanýma očima běhali kolem kuželu. Někteří běželi ke kuželu, jiní zpátky, a jak se míjeli, narazili do sebe tak nešťastně, že si jeden druhému hlavou nalomil nos. Jiná „super slepárna“ je, když se musíte poslepu obléknout nebo nasnídat. Všichni se tomu smějeme, protože víme, že jakmile si šátek sundáme, zase uvidíme svět kolem sebe.
Právě v tom je ten rozdíl mezi hrou a opravdovou slepotou. Tyhle hry si můžeme dovolit, protože víme, že trvají jen chvíli. Jenže někdy v životě přijdou chvíle, kdy si člověk ten „šátek“ z očí sundat nemůže – třeba kvůli nemoci, úrazu nebo jiným těžkostem. A tehdy už to není hra, kterou můžeme kdykoli ukončit.
Ještě horší ale může být, když člověk ani neví, že vlastně nevidí. Když si myslí, že má všechno pod kontrolou, ale přitom mu unikají ty nejdůležitější věci – smysl života, vztahy, pravda, Bůh… Slepotu totiž nemusíme chápat jen jako problém očí. Někdy se týká věcí, které nevidíme uvnitř sebe.
Pojďme se podívat na příběh muže, který byl skutečně slepý:
Když Ježíš procházel kolem, všiml si člověka slepého od narození. Jeho učedníci se ho zeptali: „Rabbi, kdo zhřešil: on, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ Ježíš odpověděl: „Nejde o to, zda zhřešil on, nebo jeho rodiče, ale aby na něm byly zjeveny Boží skutky. Já musím dělat skutky Toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Dokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto a pomazal mu jím oči. Potom mu řekl: „Jdi se umýt do rybníka Siloe“ (což se překládá Poslaný). Odešel tedy a umyl se, a když přišel, viděl. (Janovo evangelium 9. kapitola, verše 1-7)
Příběh toho muže ale vyvolává i jiné otázky: Kdo může za nemoc, za utrpení ve světě? Zhřešil někdo a Bůh mu to oplácí? Proč to Bůh dopouští? Je to složité a Ježíš na to nedává úplně jasnou odpověď. Říká jen, že i skrze nemoc se může zjevit Boží sláva. A někdy si člověk řekne: „To je hezké… pokud se to netýká mě.“
Každý z nás si ale něco nese. Možná to není slepota, ale třeba úzkosti, těžká minulost, rozchod, deprese. Něco, co nám komplikuje život a co bychom nejraději neměli. Jenže příběh ukazuje, že problém bývá hlubší. Ježíš slepého uzdraví, ale tím příběh nekončí. Farizeové – židovští náboženští vůdci – se ho vyptávají, co se vlastně stalo. Uzdravený muž ale stále dokola odpovídá: „Nevím. Vím jen, že jsem byl slepý a teď vidím.“ A i když nechápe všechny souvislosti, ví, že se ho dotkla zvláštní moc a že mu Ježíš pomohl.
Tak to často bývá, když se člověka dotkne Bůh. Nemusíme všemu rozumět, ale prostě víme, že se něco změnilo. A spousta věcí nám dochází až postupně. Příběh slepého muže ale pokračuje ještě dál – a právě jeho závěr přináší hlubší smysl celého setkání s Ježíšem:
„Když se Ježíš doslechl, že ho vyhnali, našel ho a zeptal se: „Věříš v Syna člověka?“ „Pane,“ odpověděl, „kdo to je, abych v něj mohl věřit?“ „Už jsi ho viděl,“ řekl mu Ježíš. „Je to ten, který s tebou mluví.“ „Věřím, Pane!“ zvolal a padl před ním na kolena. Tehdy Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět kvůli soudu: aby slepí viděli a vidoucí oslepli.“ Když to uslyšeli někteří z farizeů stojících poblíž, řekli mu: „Cože? Jsme snad i my slepí?“ „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích,“ odpověděl jim Ježíš. „Vy ale říkáte: ‚Vidíme,‘ a tak váš hřích trvá.“ (Janovo evangelium 9. kapitola, verše 35 -41)
Ježíš tady mluví o jiné slepotě – té duchovní. O chvílích, kdy si člověk myslí, že všechno chápe, a přitom mu uniká to nejdůležitější. Víra není jen o tom, že se Bůh dotkne našich problémů. Jde i o to, jestli mu chceme důvěřovat dál. Proto se Ježíš ptá i dnes: „Chcete mi důvěřovat? Právě tam, kde teď jste?“
Ten muž v příběhu odpověděl: „Věřím.“ A pak poklekl – což tehdy znamenalo: „Dávám ti svůj život. Udělej si s ním, co chceš.“ Nebylo to jen gesto víry, ale i odevzdání. Znamenalo to, že neprozřel jen fyzicky, ale i duchovně.
Po tom všem přichází reakce farizeů, kteří všechno sledovali. Ježíš říká, že ti, kdo si myslí, že vidí, jsou často slepí. Fyzická slepota člověka izoluje od světa a lidí. Duchovní slepota člověka izoluje od Boha. Ta první je hrozná – ta druhá ale ještě horší.
A tak tenhle příběh ukazuje, že Ježíši nejde jen o to, aby vyřešil naše problémy. Chce nám pomoct dívat se na svět jinak – vidět věci do hloubky, najít smysl života a světlo i tam, kde to někdy vypadá beznadějně.
