Něco velmi podobného se vznáší nad Ježíšovým vstupem do Jeruzaléma, jak čteme v Bibli (srov. Matouš 21,1–11) a jak je to zobrazeno v první epizodě 5. série The Chosen. Je přivítán ve městě výkřiky chvály: „Hosana!“ Ale na rozdíl od profesionálního sportovce přijímaného s nadšením a obdivem Ježíš už věděl, že nesplní očekávání svých „fanoušků“.

Ježíš ví, co ho čeká, a co čeká jeho učedníky. Během Poslední večeře jim říká: „Budete plakat a truchlit…“ – ale zároveň dodává: „…váš smutek se změní v radost“ (srov. Jan 16,20). Mluví o utrpení, které přijde, o blížící se hodině, o neodvratném vyvrcholení. Učedníci naslouchají a cítí určitou úlevu, protože mluví tak jasně a přímo. Jejich pocit jistoty však Ježíš rychle narušuje, když dodává: „Rozprchnete se“ (srov. Jan 16,32). Takto postupně formuje jejich očekávání.

Ale očekávání davu nelze řídit. Když Ježíš sedí na oslu, očekávání doslova visí ve vzduchu: „Hosanna Synu Davidovu!“ zní ze všech stran. Zpívají to s vášní a intenzitou.

Hosanna znamená „Zachraň nás“. Je to modlitba, ale také očekávání: „Zachraň nás před Římem. Zachraň nás před ponížením. Zachraň nás hned teď. Tak jako to kdysi udělal král David – mečem!“ Protože když lidé volají po záchraně, obvykle už mají v hlavě představu, jak by měla vypadat.

A je to vidět přímo před očima. Když Ježíš konečně vjíždí do Jeruzaléma na oslu, někteří si okamžitě vybaví proroctví ze Zachariáše: „Hle, tvůj král k tobě přichází, spravedlivý a vítězný, pokorný, jedoucí na oslu, na oslátku, mláděti oslice.“

V té chvíli v něm vidí krále, jakého chtějí mít. Revolučního vůdce. Národního osvoboditele. Ta ironie je téměř bolestná. To, co lidé volají, je naprosto pravdivé, ale nerozumějí proč. Zpívají pravdu, ale s nesprávným scénářem v hlavě.

I Ježíšovi odpůrci tuší, co se děje. V The Chosen říkají: „Protože ses prohlásil vládcem, Řím půjde po nás všech!“ V pozadí se náboženští vůdci přou o kontrolu, pořádek, finanční moc a popravy. Město jásá, ale ti, kdo mají moc, kalkulují. A tak se z osla stává pohyblivý piedestal, který pozvedá krále, jakého v něm lidé chtějí vidět.

A nikdo – ani učedníci kolem Ježíše – by nečekal, že pravý Král bude králem, který pláče. A přece uprostřed zpěvu chval, mávání palmovými ratolestmi a plášťů rozprostřených před ním The Chosen ukazuje, jak hluboce se ho to všechno dotýká. Ve vidění spatří krev na hradbách města. A obě Marie (Marie Magdaléna i matka Marie) si všimnou, jak náhle ztichne.

V Lukáši 19,41–44 čteme: „Když se přiblížil k Jeruzalému a uviděl město, rozplakal se nad ním a řekl: ‚Kéž bys i ty v tento den poznalo, co vede k pokoji… nyní je to však skryto tvým očím.‘“

Už jsi viděl první epizodu 5. série? Možná ti z ní běhal mráz po zádech. Možná si ve své představivosti stojíš podél cesty, zpíváš spolu s ostatními a cítíš nadšení té chvíle. Anebo se cítíš spíš jako jeden z učedníků: plný radosti, a přesto s neurčitým napětím.

To napětí je oprávněné. Učedníci ještě nedokážou pochopit to, co Ježíš už tak hluboce cítí: po tomto „Hosanna“ bude brzy následovat kříž. Dřevo kříže, na který bude přibit a na němž zemře. Nad jeho hlavu připevní nápis s titulem, který teď lidé s takovým nadšením zpívají: Král.

Průvod vstupuje do Jeruzaléma. Lidé zpívají pravdu, ale ne tak, jak si myslí. Je snadné zpívat, když jsou očekávání vysoká. Mnohem těžší to je, když se ukáže, že Král vládne jinak, než jsme doufali.

Protože nakonec každý z nás stojí někde v tom průvodu: zpívá, pochybuje, čeká – nebo něco mezi tím. A pak nejde ani tak o to, co vykřikujeme, ale ke komu (nebo k čemu) vlastně voláme. Ke králi, který má naplnit naše očekávání? Nebo ke Králi, který neskrývá své slzy a nevyhýbá se dřevu kříže?